Generace Pražského jara
Katrin pochází z NDR a na šedesátá léta vzpomíná jako na dobu, jejímž cílem bylo odlišit se. Odlišit se od západu a dělat to jinak. „Zápaďáci“ na ni působili dojmem, že jsou pořád uhnaní, napnutí, upracovaní, prostě divní.
Zlatá Praha byla pro mě vždy tím nejkrásnějším městem na světě. Není to snad ani kvůli tomu, že by byla objektivně tím nejkrásnějším městem na světě, ale kvůli tomu, že ho mám spojené s osobou, která je mi důvěrně známá a je to přítelkyně naší rodiny.
Franci je česko-německá pražská židovka, měla toho hodně společného s literaturou, pracovala tehdy v literárním časopise. Zažila Terezín, prošla Osvětimí a měla na ruce vytetované číslo. A když jsem byla malá a ptala jsem se jí, co to má za číslo, tak mi řekla, že tam má telefonní číslo, aby ho nezapomněla.
Franci měla nejkrásnější úsměv na světě, hodně jsme společně trávili prázdniny v Beskydech. Franci měla také syna Honzu. Vzala si ho nakonec moje sestra, takže jsme teď jedna velká rodina.
Pro mě jsou Češi spojeni s tím úsměvem, který mám zase já spojený s těmihle dvěma lidmi. Je to úsměv, který se v Německu nepotká. Je takový milý, přátelský, ale přitom vážný. Je za ním takový ten Švejkův úsměv.
A ještě něco k tomu úsměvu. Franci vyprávěla, že v Terezíně byla v době, kdy dospívala a nedokázala tehdy pochopit, jak je to všechno možné. Franci mi sdělila jednu důležitou životní moudrost - že vždycky může být ještě hůř. Naučila mě, že když se mi něco v životě přihodí, tak si mám říct, co by se ještě horšího mohlo stát, a pak člověk pochopí, že to není ještě tak hrozné. A taková byla celá ta rodina.
V srpnu 1968 jsme byli zrovna na dovolené, když mamince někdo zavolal a ona se hrozně rozplakala. Okamžitě jsme všechno sbalili a jeli zpátky do Berlína, abychom byli co nejblíže rodině, když se děly takové hrozné věci – Československo bylo okupované!
Pamatuji si, že rok předtím, v létě 1967, jsme jednou byli v Praze a seděli s Franci na zahradě a Franci byla nadšená z toho, jaké se dějí úžasné věci a moji rodiče jí říkali, že mají obavy. A ona se ptala - prosím vás, co by se mohlo stát? A moji rodiče odpověděli – no přece Rusové, ty to tání nedovolí, ti sem přijdou. A ona to brala zlehka a říkala - no jo, vy jste takoví pesimisti.
A pak přišel ten rok 1968. Honza už se pak do Prahy nikdy nevrátil, taková to byla pro něj rána, jeho naděje tím rokem úplně zmizela. Franci se přestala usmívat. Předtím byla vždy politicky aktivní, a pak se jí najednou všechno hrozně zhroutilo a říkala, že s tím, co má za sebou za války, už nemůže dál.