Generace transformační
Moje první setkání s Německem jsou spíš taková malá setkávání a mám je v paměti spíš jako obrazy. Bylo to hlavně např. katalog Quelle a oblečení ze západu. Bratranec měl příbuzné v Německu a vždycky jim chodily nějaké věci a právě to Quelle. Protože já jsem byla nejmladší v celém rodu, tak já jsem dědila nakonec všechny ty věci po všech ostatních. A pak to byly balíčky, které chodily bratrancovi a tam byly čokolády a další věci. A to já jsem samozřejmě dostala, ale co jsem dostala, to byly ty krásné obaly a ty mám schované dodneška ve škatulce.
To, co je spojeno s hranicí, to jsou pro mě hory. Jezdili jsme do Krušných hor, ale taky na Šumavu. Nahoře ze Samot jsme se koukali na Javor na druhé straně. A táta měl dalekohled, tak byly vidět trochu domečky i lidi. Tak jsme se vždycky koukali, jak to tam asi vypadá.
Po roce 1989 bylo to přestřižení drátu na Šumavě, to bylo jeden den, kdy se tam sešli všichni ti významní z obou stran a střihali ten drát. A tam vznikla hrozně hezká atmosféra a udělal se řetěz z lidských rukou a šli jsme na Javor, na který já jsem se vždycky jen koukala.
No a potom s těma horama – my jsme pravidelně jezdili na druhou stranu a jedna cesta byla taky těsně po převratu, kdy se k nám na české straně připojil jeden Němec. A začal povídat s maminou a já už jsem se tehdy taky učila německy, tak jsem se trochu přidávala. A vyšlo z toho, že on má doma taky dceru a že by bylo třeba fajn, kdybychom si napsaly třeba nějaký dopis. No, takže jsme si začaly psát dopisy a příští léto ona přijela asi na 4 dny k nám a já jsem pak zase jela na asi na 4 dny k nim do Waldmünchenu. No a pak už to začalo, protože jsem tancovala v jedné skupině a ti měli kontakty taky do Německa a jezdili jsme na různá vystoupení.
A pak jsem se dostala asi na rok do Weidenu, kde jsem studovala na německém gymnáziu a to pro mě bylo určující. No a pak už jsem dělala praktikum ve Waldmunchenu a už jsem se do tý česko-německý oblasti dostala a vlastně v ní zůstala až doteď.