Poválečné generace
Já, když jsem se snažila vzpomenout, co to pro mě znamenalo Německo, tak to byly ty dětské hry na partyzány a fašisty. A všichni chtěli být partyzáni a nikdo fašisti. Takže většinou takoví ti nejslabší, kteří se neuměli bránit, ti byli fašisti. A tak jsme byli v dětství a mládí vychovávaní v nepřátelství vůči Německu. Ono to bylo sice myšleno jako nepřátelství vůči fašistům, ale říkalo se, že jde o německé fašisty nebo dokonce jenom o Němce.
Slovo Němec bylo u nás spojeno s tou negativní zkušeností, co bylo německé, to bylo nepřátelské. Já zároveň pocházím z rodiny, která je česko-německá, protože jedna ta větev je německá a moje matka byla vychovávaná německy, její mateřský jazyk byla němčina. Ale ona uměla i česky od babičky. Doma mluvila německy a když byla u babičky, tak mluvila česky.
A já pocházím z Vrchlabí, které bylo dřív z větší části německé. Po válce se museli Němci vystěhovat a přišli Češi z kraje, jak se jim tehdy říkalo. V tom městě zůstalo pár Němců, kteří nebyli odsunutí, a já si vzpomínám, že moje máma se s nimi stýkala, scházeli se vždycky v nějakým tmavým koutku, aby je nikdo neslyšel mluvit německy.
Celá výchova ve škole byla tehdy ještě hodně protiněmecká a my to nosili samozřejmě domů. A vždy, když jsme si s tím začali doma hrát a říkali jsme něco protiněmeckého, tak nás máma nekorigovala, ale taky jsme vždycky viděli, že se jí to nelíbí.