Práce s příběhy
zkrácený text Dany Moree knihy Dobrodružství s kulturou
Ztvárňování konkrétních situací a jejich reflexe, cvičení na komunikaci i na řešení konfliktu často předpokládají schopnost pojmenovat explicitně zkušenosti, zážitky i pocity ve skupině, a s takto pojmenovanými jevy potom pracovat.
Na svém příkladu i na příkladu účastníků, kteří mají častěji tendenci k implicitnímu jednání a komunikaci, jsem si uvědomila, že je potřeba hledat i metody, které pomohou dosáhnout podobných cílů, ale zkrátka jinou cestou.
Na základě zkušenosti z posledních let, kdy jsem se pokoušela experimentovat s příběhy, mi připadá, že práce s nimi je jedním ze způsobů, které jsou pro interkulturní práci také velmi vhodné, a to hned z několika důvodů. Narrativita a příběhy obecně provází člověka už od narození. Dobro a zlo se v raném dětském věku učila většina z nás rozpoznávat právě na pohádkách a vyprávěních. Vyprávění tak zprostředkovává nějaký díl životní reality a pomocí vyprávění jsou také zprostředkovávány základy hodnotového systému, tedy i kultury. (Tappan, B., M. & Packer, M., J.;1991). Jako lidé jsme tedy zvyklí vnímat zkušenosti zprostředkované příběhy a transformovat si je do vlastního pohledu na svět.
Příběh má zároveň jednu vlastnost, kterou ocení právě ti „implicitnější“ z nás. Předkládá nám totiž životní zkušenost, aniž by nás nutil na ni přímo reagovat. Je tudíž možné se na ni dívat, přibližovat se jí a zase vzdalovat, zrcadlit v ní vlastní zkušenosti. Příběh může také asociovat nějaká další vyprávění, dává možnost svobody jeho interpretace a vytváří tak velký prostor pro hledání vztahu k této „jiné“ zkušenosti.
Kromě všech těchto pozitiv se dá s příběhem pracovat pomocí celé řady dílčích metod. Příběh a vyprávění stojí vždy více či méně v centru naší pozornosti a stává se určitým mediátorem životní zkušenosti.